Keltská magie

TRADICE: Druidové a keltská magie (1)
(Vladimír Šiška - 5.5.2002)

Většina autorů se dnes při hledání kořenů magie soustředila na starověký Egypt, židovskou Kabalu, případně další středovýchodní prameny. Jen málokoho napadlo hledat tyto kořeny přímo u nás v Evropě a to u našich přímých předků. Přitom je třeba si uvědomit, že přes nejrůznější módní vlny, které Evropou prošly, stáli u zrodu naší evropské kultury nejčastěji právě Keltové.

Kdo byli keltští druidové?

Keltové v době svého vrcholného rozkvětu (přibližně r. 400 př. n. l. až 0) obývali prakticky celý evropský kontinent. Byli indoevropským národem - šlo tedy o potomky přistěhovalců z oblasti severní Indie, kteří přišli společně v několika vlnách s předky Germánů, Slovanů i dalších národů. Byla to však právě oblast střední Evropy severně od Alp (a tedy i česká kotlina), kde se tento národ usadil a z kočovníků proměnil v zemědělce.

Již od počátků této kultury byli zvláštní společenskou vrstvou druidové - jacísi tajemní kněží požívající nesmírné úcty celého starověkého světa. Keltští kněží byli rozděleni do několika skupin z nichž druidové byli zřejmě vrstvou nejvyšší a nejuniverzálnější, zatímco ostatní druhy keltských kněží (ovaté, bardové, fili, ollamh či brehoni) byli spíše specializovány na jeden druh činnosti. Všichni dohromady byli označováni jako aes dana - učený lid a požívali ochrany a výsad v jiných zemích vyhrazených jen nejvyšším panovníkům. Univerzálnost znalostí a umění druidů byla tak velká, že nelze mluvit jen o keltských kněžích. Jejich funkce ve společnosti byly také velmi rozmanité - kromě náboženských záležitostí a kalendáře plnili roli královských rádců, nejvyšších soudců, lékařů a léčitelů, přírodovědců, stavitelů. O jejich schopnostech předvídat budoucí děje není pochyb. K tomuto umění však druidové dospívali po mnoha letech usilovného učení a zasvěcování. Podobně jako v jiných učeních i zde fungoval systém mistr-žák. Druidové si své žáky vybírali bez ohledu na jejich původ a můžeme se jen dohadovat, podle jakých kritérií, neboť jejich žáky se stávali jak mladí příslušníci aristokracie, tak i synkové z chudých rodin. Dosažení základního stupně znalostí, kdy žák po zasvěcení mohl fungovat jako druid trvalo zhruba dvacet let. To však neznamená, že tím jeho učení skočilo - druidové se učili po celý svůj život. Když dosáhl adept vrcholu znalostí od svého učitele, sebral se a vydal na cestu k dalšímu kmeni kde jej přijal nový učitel.

Na své učení měli druidové relativně dostatek času, dožívali se totiž nápadně vysokého věku, prý někdy dvoj až trojnásobného, než bylo v kraji zvykem. Zcela jistě v tom měla prsty jejich neobyčejně dobrá znalost fungování lidského těla a nejrůznějších léčebných metod a bylinných směsí. Existuje však možná ještě jeden klíč k jejich dlouhověkosti a tím je zvláštní soubor tělesných a duševních cvičení, který se nazýval wyda. Tato nauka je ve svých hlavních bodech velmi podobná józe a to jak jednotlivými cviky, tak i svou filozofií. Je možné, že wyda i jóga mají stejné indoevropské kořeny, ale stejně tak je možné, že druidové prostě došli svojí vlastní cestou k obdobným výsledkům. Každopádně wyda pracuje s cviky soustředěnými na energetická centra v lidském těle (čakry) a napomáhá k volnějšímu a harmoničtějšímu průtoku energie těmito centry. Celé cvičení wydy je orientováno na lepší sepětí člověka s jeho okolím. Je velká škoda, že dnes je velkou módou hledání duchovní cesty ve východních filozofiích, které jsou přeci jenom "šité na míru" asijským národům, přičemž pomíjíme možnosti hledání vlastních evropských kořenů. Je pravda, že nejsou tolik známé, zachovalo se navenek z nich málo, je však jisté, že byly přinejmenším stejně dokonalé jako ty východní.

Druidové požívali v keltské společnosti neobyčejné úcty. Bylo pravidlem, že nenosili žádnou zbraň, nepotřebovali ji prostě. Na shromážděních směl promluvit první druid ještě před králem. Jediné slovo druida mělo moc zastavit válečné tažení, což zní sice fantasticky, ale zmiňují se o tom několikrát antičtí autoři, jako např. Diodóros Sicilský (60. - 30.př.n.l.):

(...) Častokrát, když se vojska přiblíží jedno k druhému v bojovém postavení a meče jsou taseny a kopí napřažena, tito lidé vyjdou mezi ně a zastaví bitvu, jako by nějak očarovali divoká zvířata...

TRADICE: Druidové a keltská magie (2)
(Vladimír Šiška - 5.5.2002)

Moudrost druidů byla známá po celém antickém světě a například řečtí filozofové o druidech s úctou říkali, že to jsou nejmoudřejší lidé na světě.

O podstatě jejich učení se toho navenek ví velice málo, ale není pravda, že vůbec nic. Sami druidové ve své době hovořili o svém učení jen velmi málo. jejich nauky byly tajné o oni sami na naléhavé otázky odpovídali velmi lapidárně, jak např. zaznamenal řecký spisovatel Diogenés Laertios (3. stol. př. n. l.):

Učíme, že je třeba ctít bohy, nepáchat nepravosti a vždy se chovat čestně.

Filozofie druidů byla na svojí dobu nesmírně pokroková a jistě nám velmi sympatická. Druidové učili, že největším zázrakem na světě je život, že povinností lidí je chránit všechny živé tvory (mezi které řadili i stromy). Mezi základní kameny jejich učení bylo poznávání světa kolem sebe a hledání harmonie mezi člověkem a jeho okolím - proto např. neuznávali a nestavěli monumentální chrámy a stavby, jejich svatyně byly zasazeny vždy uprostřed nerušené přírody. Druidové učili, že lidská duše je nesmrtelná a po fyzické smrti přechází do jiného těla.

O druidech se však dodnes traduje několik velmi zakořeněných mylných tvrzení, která se opakují tak často, až se dostaly i do učebnic a odborných publikací. Druidové nikdy nebyli krutí tyranové podnikající denně obřady s lidskými a zvířecími obětmi - to je nesmysl, který přímo odporuje jejich životním postojům. Samozřejmě tehdy existoval trest smrti a ten býval vykonáván rituálně, právě kvůli usmíření bohům. Také představa, že druidové upalovali své oběti v obrovských figurínách z proutí je nesmyslná - není to fyzicky ani možné a zcela zřejmě tato představa vznikla nepochopením jedné známé keltské pověsti v níž hlavní hrdina (obdoba řeckého Odyssea) uniká svým nepřátelům v "domě z železného proutí", který předtím svým bojovým zápalem rozžhavil.

Velmi často tradovaným omylem je také představa druidů sbírajících o šestém dnu po novoluní jmelí z posvátných dubů zlatým srpem, když předtím obětovali dva bílé býky. Tuto naivní představu o druidech napsal první Plínius st. ve svém díle Naturalis historia a po něm jí slepě opakovalo mnoho dalších autorů. Nikomu přitom nevadí, že pravé (a tedy léčivé) jmelí roste pouze na jehličnanech, zatímco na dubu roste jiný cizopasník - ochmet. Plínius však věděl, že dub je nejposvátnějším keltským stromem a jmelí jednou z nejposvátnějších bylin - a tak obé spojil. Zlatý srp nebyl nalezen v jinak bohatých keltských nalezištích ani jeden, oproti nespočetným železným, které na rozdíl od zlata poléhají korozi dosti rychle. A obětování bílých býčků? Všechna bílá zvířata Keltové považovali za posvátná, možná právě proto, že jsou bílé odchylky dosti vzácné - a kde by je asi pořád brali, kdyby je zabíjeli jako obětinu hned po dvou?

Druidové nikdy své učení nezapisovali a všechny poznatky předávali svým žákům ústně. Z této tradice vznikl jeden z velkých omylů historie, že prý Keltové neznali písmo. Keltové písmo znali a používali, jak o tom svědčí např. voskové psací tabulky a rydla nalézané hojně i na našich oppidech (bývalých keltských městech). Málo se ví, že např. i tolik opěvovaný irský světec sv. Patrik se chlubil tím, že spálil na 400 pohanských knih. Druidové, přestože tedy písmo dobře znali, však přísně zakazovali cokoliv ze svého učení zapisovat. To mělo hned několik velice pádných důvodů. Jednak šlo o učení tajné a psané věci lze snadno ukrást. Druhý důvod musíme hledat v keltské životní filozofii: nic na světě není neměnné a zapsáním se z každé věci snadno stane dogma. A konečně třetí důvod spočíval v tom, že některé poznatky jsou prostě písmem nesdělitelné. Nevěříte? Zkuste si poslechnout nějakou nádhernou hudbu a srovnejte si tento zážitek s pohledem do notových osnov.

Z výše uvedeného je zcela jasné, že druidové byli naprosto výjimečnou skupinou lidí, oprávněně požívajících nejvyšších výsad a úcty. Zcela zřejmě dosahovaly jejich znalosti takové úrovně, že se svým současníkům museli jevit jako téměř nadpřirození. Z dochovaných historických spisů, ale i pověstí a tradic však lze vyčíst i více. Druidové podle shodného mínění jejich současníků uměli velmi dobře a přesně předvídat budoucnost a zřejmě jí i ovlivňovat. Uměli prý brát na sebe podobu různých zvířat i lidí (umění davové sugesce?). Uměli prý pronikat k podstatě věcí a poznat pravou příčinu různých dějů.

TRADICE: Druidové a keltská magie (3)
(Vladimír Šiška - 5.5.2002)

Druidové podle shodného mínění svých současníků uměli velmi dobře a přesně předvídat budoucnost a zřejmě jí i ovlivňovat. Uměli prý brát na sebe podobu různých zvířat i lidí (umění davové sugesce?). Uměli prý pronikat k podstatě věcí a poznat pravou příčinu různých dějů.

Později byli právě kvůli těmto svým schopnostem velmi krutě pronásledováni. Zlomení moci druidů se stalo klíčovou otázkou nastolení římské moci v západní Evropě. Neblaze tak proslul císař Tiberius, který nejen vydal pokyn k vyvraždění druidů, ale šel tak daleko, že nařídil popravu každého, kdo ukrýval keltského kněze, pomáhal mu, nebo ho jen znal a neoznámil římským úřadům. takový provinilec byl popraven i s celou rodinou a vyvlastněn jeho majetek. Ve středověku pronásledování nositelů druidských tradic pokračovalo neztenčenou měrou především ve jménu šíření křesťanství. Málokdo si dnes uvědomuje, že původním vzorem čarodějů i čarodějnic byli právě druidové - tolik "nebezpeční" církvi svými znalostmi a uměním. V pověstech o králi Artuši, které mají historický základ v událostech 5. století se již hovoří o čaroději Merlinovi, přičemž šlo patrně o jednoho z posledních historicky známých druidů.

V raném středověku také učinili druidové ještě jeden pokus o prodloužení kontinuity svého učení. V mnohem větší míře než předtím začali do svého učení zasvěcovat ženy. Ženské protějšky druidů existovaly i předtím a máme o nich početné zprávy jak v keltských pověstech (většinou šlo o společenství "devíti panen") tak i v historických zprávách (například Caesar se zmiňuje o ostrovech obývaných pouze černě oděnými kněžkami, které nechal povraždit). Záměr druidů byl jasný - druidské učení muselo přejít do ilegality a mnohem lépe a nenápadněji se přenášelo s pomocí zasvěcených žen. Křesťanská církev na to reagovala surově a hystericky: začalo období inkvizice a čarodějnických procesů. Ve svých počátcích šlo především o jediné - zamezit dalšímu šíření druidské tradice. Tento proces později přerostl v pokus o uchopení totální moci církve nad společností a na hranicích již nekončili pouze lidé podezřelí z "pohanského" vyznání, ale i lidé, které bylo pro církev ekonomicky výhodné upálit.

Přesto se lze v evropské historii setkat s principy filozofie, myšlení i některými (stále velmi utajovanými) znalostmi, které byly vlastní kdysi pouze druidům. Druidové, kteří tak dobře dovedli předvídat budoucnost, nikdy nepřipustili zánik svého učení. Pouze jej museli přizpůsobit novým podmínkám - a přejít do ilegality. Kdo má trochu fantazie, najde jejich stopy například u některých heretických sekt, tajných společností, možná se dostane i k řádu templářů.

Doba, v které žijeme, je velkým předělem v životě lidstva. Mění se filozofické postoje, mění se náboženské postoje a hovoří se o nástupu nového, vodnářského věku. Není právě teď ta nejvhodnější chvíle k vystoupení druidských myšlenek z ilegality?