Mytologický původ run
Podle germánských pověstí přinesl lidem runy bůh Ódin, když devět dní a nocí visel na ohromném jasanu světa, Yggdrasilu.
Ódin, nejtragičtější a nejslavnější ze severských bohů, byl odsouzen k temnému truchlivému životu. Těžce na něm spočívalo břemeno moudrosti a předtucha budoucího pádu bohů. Vědom si toho, že vědění lze dosáhnout jedině obětí, pověsil se na větev Yggdrasilu, stromu vědění, a zůstal tak po devět dní a nocí. Tato představa se odráží na kartě Viselce v Tarotu. Tělo nevydrželo takové trápení a Ódin zemřel. Ale díky své nezlomné vůli se opět zrodil a přinesl s sebou vědění ze záhrobí. Odtud také povstaly runy. Ódin je často zobrazován se dvěma havrany, představujícími účel a paměť. Byli jeho prodlouženým zrakem a sluchem, vznášeli se vysoko nad zemí a neustále rozšiřovali Ódinovu velkou moudrost. Ostatní nordičtí bohové pak mají vztah k významu jednotlivých run. Interpretace run byla výsadou šamana, který byl směsicí kněze a kouzelníka.
Použití run
S runami se můžeme poradit, kdykoli máme problém a nemůžeme najít řešení nebo odpověď na nějakou otázku. Neřeknou nám sice, co přesně máme dělat nebo jak se zachovat, ale dají nám komentář k situaci, nový pohled na věc. Tím získáme větší objektivitu, jež nám pomůže při rozhodování. Moudrost run je jemnější než prosté "ano", či "ne".
Runy nám ale nedají odpověď na všechny životní problémy, ani nám nenapomohou k magickým schopnostem. Ukazují však směr, jakým bychom se měli v životě ubírat. Nepoužívají se pouze pro věštění, ale i k ochraně, léčení, posílení a učení.
Původ run
Během posledních 150 let bylo postulováno několik hypotéz o původu run. Jedna z teorií je odvozovala od migrace řecké kurzívy severním směrem, jiná se opírala o latinskou abecedu, další v nich viděla podobnost s prehistorickými kultovními symboly, hällristningarem. V dnešní době se předpokládá, že se runy vyvinuly ze severoetruských abeced v podhůří Alp okolo roku 250 př.n.l. a pak se rozšířily do Anglie, Irska a Skandinávie; doklady méně známých runových abeced můžeme nalézt i na Sibiři a v Maďarsku. Každopádně runami tedy rozumíme nejstarší písemný systém germánských kmenů, používaný především ve Skandinávii a na britských ostrovech, a to v pozdním období rané doby dějinné (též označované jako protohistorie) a v raném středověku. Jsou to historické a archeologické artefakty, nacházené od 1.stol.n.l. na rozsáhlém území od Islandu po Rumunsko. Praseverské runy se podařilo rozluštit a porozumět jejich zvukové hodnotě až v 60. letech 19. století. V současnosti existuje asi 5.000 známých runových památek. Jedná se o zbraně, mince, ozdoby, amulety, talismany, kameny a pomníky. Nejstarší (existující) runové nápisy pocházejí z prvního století, nejmladší nalezený artefakt pak pochází z konce 19. století ze švédského Dalarna, přičemž právě ve Švédsku byl nalezen největší počet runových nápisů - kolem 2500; většina jich je datována mezi 11. a 12. stoletím.
Historie
Víra v runy se udržela ještě dlouho poté, co se do severní Evropy rozšířilo křesťanství, a přežila i zákaz používání run, vydaný katolickou církví v roce 1639. Používání runové abecedy se tak zachovalo až hluboko do 19. století. I když byly některé její prvky asimilovány do skandinávských jazyků, od té doby se runy používají výlučně jako pomůcka při věštění. Runám byl totiž přikládán velký náboženský a magický význam. Runové nápisy se vyskytují na náhrobních kamenech a na pochvách mečů. Pro magické účely měl každý znak svůj vlastní význam, jehož výklad můžeme nalézt v anglosaské Runové básni přeložené do latiny mezi 8. a 11. stoletím. Ještě významnější památkou zmiňující se o použití a stvoření run je báseň Runatál, která je součástí delšího celku, Hávamálu, jedné z písní Starší Eddy. Hávamál se překládá jako Výroky Vysokého.
Slovo runa
Význam slova runa bývá interpretován různě, jednotlivé interpretace si jsou podobné a vždy s sebou nesou trochu tajemnou atmosféru. Ve staré angličtině znamenalo toto slovo záhadu či tajemství. Význam se zachoval v dnešním archaismu pro šeptání - round nebo rown. Gótské slovo runa tak znamenalo tajný šepot. (Gótština je nejstarší literární jazyk Germánů a řadí se mezi vymřelé východogermánské jazyky. Velmi se podobá severogermánštině, jíž se ve stejné době na severu mluvilo, jazyk tehdejších seveřanů měl však starobylejší stavbu.)Ve staré němčině slovo runa (raunen) rovněž značí záhadu a tajemství, znamená též šepot. Stará norština zná takřka shodný výraz runar, magický znak. Ve finštině slovo runa označuje jednu báseň národního eposu Kalevaly.
Runová abeceda
Runové abecedy jsou známy jako futharky nebo futhorky. Názvy jsou, podobně jako názvy ostatních abeced, vytvořeny z několika prvních písmen. Latinská abeceda z A, B, C a D, řecká alfabeta z ALFA a BETA... a futhark je nazván podle znění prvních symbolů, tedy F, U, Th, A, R a K. V pozdějších dobách se začátek řadil odlišně, a to jako F, U, Th, O, R a K.Rozlišovat můžeme zhruba tři základní proudyStarší Futhark - 24 znaků (germánský futhark prostý)Mladší Futhork (vikinský) - 16 znaků (Starší Futhark zredukovaný na 16 znaků)Anglosaský Futhork - 33 znaků (Starší Futhark rozšířený na 33 znaků)
Původní, nejstarší proud se nazývá germánský futhark prostý (24-typový všegermánský futhark) a skládá se z 24 znaků. Nejčastěji je znám pod názvem Starší Futhark. Podléhal v průběhu staletí neustálým změnám. Do konce 6. století se ustálila výška jeho znaků. Asi okolo roku 800 n.l. se objevují další dvě varianty, a to v anglosaské Anglii a vikingské Skandinávii. V 7. století Vikingové zahájili etapu, během níž se snížil počet run ve 24-znakovém futharku a zároveň se upravila i jejich podoba. Skládaly se pouze z jedné hlavní větve a téměř vždy je bylo možné rozdělit do párů. Po dokončení runové reformy na konci 8. století obsahoval vikinský futhork pouze šestnáct run. Redukce byla uskutečněna pomocí důmyslného systému, v němž některé runy získaly dvojí či mnohonásobnou zvukovou hodnotu. Znaky ve vikinském futhorku jsou rozděleny do tří skupin (tzv. aettů) po šesti, pěti a pěti symbolech. Anglosaské písmo (anglofriské písmo) v konečném důsledku naopak zvýšilo počet znaků až na 33. Tento systém se vyskytoval v různých obměnách: dánský, obyčejný nordický, švédsko-norský, zkrácený apod. Na okraj je možné zmínit armanenský futhork, který vytvořili pro svou potřebu nacisté za druhé světové války.Každá runa Futharku má své jméno, výslovnost, a ze jména vyplývající magickou schopnost. Nyní vycházejme z germánského futharku prostého o dvaceti čtyřech znacích - Staršího Futharku.
Aettir
Každá ze tří hlavních runových abeced se dělila na tři skupiny (rodiny) písmen, zvané aettir (jednotné číslo zní aett). Samotný výraz aettir je pravděpodobně nedávného data, rozdělení písmen na jednotlivé aettiry je však patrné i na velmi starých archeologických nálezech (např. na brakteátu z Vadsteny).Rozdělení abeced na oddíly je pro nás významné právě proto, že je dodržuje i vikinské a anglosaské písmo, ačkoliv ani jedno z nich se neskládá z 24 písmen. Pro ilustraci, vikinský futhork se dělí do tří skupin o šesti, pěti a pěti znacích, anglosaský futhork po jedenácti znacích. Germánský futhark prostý se pak dělí po osmi znacích.
Aetty se nazývají po bohu, jemuž jsou zasvěceny (první je Freyův aett, třetí je Týrův aett), nebo podle první runy (druhý je Hagalaz aett). Každý z aettirů patří jednomu z důležitých germánských bohů (Freyův, Heimdallův a Týrův aett) a každá runa je spojována s rostlinou a je jí připisována moc léčit určitý neduh. Některé znaky se pojí též s barvami, dalšími božstvy, čísly a živly.
Poněkud stranou stojí pětadvacátá runa Wyrd, prázdá runa osudu, s velmi nejasným původem a jen nemálo jasnějším účelem a posláním, neboť zmínku o ní nenalézáme ve všech pramenech...