Tádž Mahal

V roce 1612 se mladý princ Churam oženil s Ardžomand Bánú. Churam měl sice už dvě manželky, ale tentokrát to bylo jiné..... Do této dívky je bláznivě za,iolován již několik měsíců. Po svatbě se stali manželé nerozlučnou dvojicí. Princezna manžela všude doprovází, dokonce i na válečná tažení a to i poté, co se mladý princ stává císařem, v roce 1628. Tehdy přijal jméno Šáhdžahán - "král světa" a jeho žena Mumtáz Mahal - "vyvolená paláce. Není tedy pochyb o tom, že mají vše pro to, aby byli šťastni....

Nemyslím, že by toto místo bylo až tak záhadné, ale rozhodně stojí za pozastavení a pohlédnutí do jeho historie ;-)

Mauzoleum má dvě stavby vykládané mramorem a kamenem s převládajícím zbarvením do červena. Na východě stojí hostinský dům, kde bývali ubytováni význační hosté, kteří přicházeli rozjímat ke hrobu. Na západě stojí mešita postavená v podobném duchu.

Tádž Mahal původně neměl být chrámem ani palácem, ale obrazem ráje. Na nádhernou stavbu se přicházejí podívat poutníci z celé Indie. Podle některých představuje Alláhův trůn v den vzkříšení, každý bude muset předstoupit před Boha, než mu bude dovoleno vstoupit do ráje - v daném případě do zahrad mauzolea. Do něho se přichází po zahradě, jež má rozlohu 18 hektarů rozdělenou dvěma kanály na čtyři části. Původně zde rostly ovocné stromy jako symbol života, v novodobé historii ale byly nahrazeny trávníky,jež odpovídají britskému vkusu.

Ovšem došlo k neštěstí. V roce 1631 šáhova milovaná žena zemřela při porodu svého čtrnáctého dítěte, bylo jí pouze 38 ! Šáh, který se velmi trápil bolestí, se stáhl na tři dny do ústraní a když později vyšel, vlasy i vousy měl úplně bílé. Následujícího roku, podle slibu, který dal umírající manželce, poručil vybudovat hrob, který měl velikostí odpovídat její lásce. Plány byly velkolepé a celá stavba se protáhla na příštích dvacetdva let! Říká se, že když ji dokončili, měl Šáhdžahán v úmyslu na druhém břehu postavit stejný monument. Avšak z černého mramoru, obě mauzolea pak spojit mostem. K tomu už díky politickým událostem, jenž následovaly, nedošlo. Moci se ujal Šáhův syn a otce dal zavřít do Červené pevnosti. Z vězení pak Šáhdžahán po osm roků hleděl na monumentální skvost, vystavěný k poctě své manželky.

Na jeho stavbě se podílelo dvacet tisíc dělníků nejen z celé Indie, ale též z Turecka, Bagdádu a dalších zemí. Bílý mramor přivážely stovky buvolů a tisíc slonů z lomu v Rádžastánu. Pozemek byl původně močál a bylo jej třeba nejprve odvodnit. Řeka Jamuna, jež lemuje Tádž Mahal stále zásobuje vodou dva kolmé kanály a rozlehlou nádrž, sloužící jako zrcadlo budově z bílého mramoru vykládaného osmadvaceti druhy drahokamů a polodrahokamů. Za zmínku stojí například ochranný Onyx z Dekanu, Tyrkys z Tibetu či lazurit z Cejlonu. Stavba pozvolna stoupá do výšky, její tvary jsou ladné a vyrovnané. Tvůrci měli smysl pro dokonalost. Nic nebylo ponecháno náhodě. A tak čtyři minarety obklopující budovu, jsou mírně nakloněny směrem ven, aby při otřesech a následném pádu, nádheru Tádž Mahalu nepoškodily.

Pokud jde o Šáha říká se, že byl krutý a žárlivý, aniž bychom hledali podíl legendy a skutečnosti, je zřejmé že dal oslepit architekta a jeho hlavní pomocníky. To proto, aby se snad nepokusili postavit ještě krásnější stavbu jinde na světě.....